Cesta do Plzně

Během dnešní cesty do Plzně jsem se zastavil v restauraci blízko dálnice na kvalitní snídani. Při odchodu jsem si pak ještě koupil kafe do auta.

 "Děláte prosím kafe s sebou?", zeptal jsem se. Paní za barem odvětila, že ano a udělala mě capuccino do hezkého porcelánového hrnečku. Normálně se myslím dává do kelímku s deklíkem.... Když jsem si dával v Plzni oběd, zeptali se mě, jestli chci bramborovou kaši polít máslem. Řekl jsem, že ne, ale že děkuji. Přinesli mi kuřecí řízek s bramborovou kaší politou máslem. Mám evidentní problém v komunikaci s lidmi.

Cestou zpět do Brna mě napadlo, že když jsem v autě sám, mohl bych si pořádně nahlas zazpívat nějakou hezkou písničku. Třeba tu: "My sme Valaši jedna rodina, valašské hory sú naša otčina. My sme Valaši, chlapci jako fík a náš kapelník sú strýc Matalík .......". Jen jsem ze sebe vydal první dva tóny, už jsem se začal dusit. Nemám ještě úplně vyléčenej krk a jakmile jdu do výšek, míní mě to urvat hlasivky. 

Vzpomněl jsem si ještě, že mám na flashdisku němčinu. Takovou tu, která Vám nejdříve připraví mozek, aby se do něj vešla. A tak jsem svištěl dálnicí a do toho mi z repráků nějaká paní říkala, že se mám zhluboka nadechnout a pak vydechnout a taky že si mám úplně uvolnit hlavu, a pak se uvolnit psychicky úplně. No ty vole, rychle sem to vypnul, nebo bych už němčinu nikdy v životě nepotřeboval.